Báseň Havran

Rázem okno otevírám, a jak v temno ven vyzírám, vletí havran, černý havran, těžkým letem v pokoj můj. Bez pozdravu v nitro vlétá, dlouhým křídlem prach mi smétá se dveří, nad nimiž léta stojí socha. Hle, tam svůj pařát vetkne v bílou sochu, pravý, levý pařát svůj. Letěl — sed a více nic. Brzy však já rozesmál se: ty jsi tedy toho bál se? — Divný chlapík sice zdál se pořád ještě mi ten pták. Ptám se: „Zjev mi svoje přání; sprostý havran pro zasmání nejsi, hochu, tomu brání cesta tvá a čárný zrak. Řekni mi své jmeno, kmotře, nezjeví mi je tvůj zrak.“ Havran pravil: „Nikdy víc.“

Prudce zdvih jsem okenice: Rozkřídlen tu do světnice vážný, statný havran kráčí, starých bohů matador. Beze všeho upejpání, bez úklony, bez postání, jako lord neb velká paní sed si dveří nad otvor, na Pallady bustu sedl, nade dvéře, nad otvor usadil se divný tvor. Ebenový pták se choval vážně tak, se naparoval, že mi úsměv vyluzoval, trhal mého smutku flór. „Chochol,“ dím, „máš ostříhaný, jistě nejdeš za havrany, za chmurnými za satany, co se rodí z noci hor. Pověz mi své lordské jméno z Plutonovy noci hor! — „Sluji Nikdy — Nevermore.“

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné: bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne. Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané - „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane - řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ - Havran děl: „Už víckrát ne.“