Fragmentace paměti.
Ve světě, kde informace přicházejí ve vlnách, jedna přehlušuje druhou, se paměť stává křehkým, proměnlivým
terénem. Už to není řeka, která plyne, ale spíš roztříštěná hladina, kde se zrcadlí střípky obrazů, zvuků,
pocitů,nebo krátkých záblesků, které se sotva stačí vtisknout do vědomí. Co je dnes vzpomínka? Je to
notifikace, která blikla a zmizela? Rozostřená fotografie z telefonu, kterou jsme nikdy nevytiskli? Věta vytržená
z kontextu, kterou si pamatujeme, ale nevíme, komu patřila? Paměť už není lineární. Neskládá se do příběhů se
začátkem a koncem. Je mozaikou. Někdy krásně barevnou, jindy nečitelnou. A možná ani nechceme všechno
pamatovat. Možná už si vybíráme, co si zapamatujeme, a co uložíme do cloudu, aby to za nás hlídal algoritmus.
Jenže právě tím se něco ztrácí. Přirozenost. Tíha okamžiku. Vztah k věcem, které jsou hmatatelné, pomíjivé,
jedinečné.
Vytvářím tento dotazník, abych slyšela tvůj příběh a třeba ho promítla na mé klauzurní práci. Budu rýt naše vzpomínky na skleněnou kouli a pak postupně texty obrušovat tím, že kouli povalím po zemi, dokud z koule nezbyde jen obouchaný a porušený objekt. Celý tento proces budu točit na video a bude dostupné k vidění na ARTsemestru na UMPRUM. Zajímá mě, jakou máš ty vzpomínku, která je pro tebe hodně důležitá, jestli vnímáš, jak se vzpomínky pomalu "obrušují" až třeba jednou úplně zmizí. Klidně si jen přečti mé tři otázky a odpověz později, aby sis stihl/a vzpomínku promyslet. Děkuji, Mity.