Dotazník

Použijte pouze číslice

Vyberte jednu odpověď

Vyberte jednu odpověď

Ekonomická osa je z leva do prava. Levice podporuje větší roli státu v ekonomice, progresivní zdanění, silnější sociální zabezpečení a regulaci trhu. Cílí na rovnost a sociální spravedlnost. Pravice preferuje volný trh, nízké daně, menší státní zásahy do ekonomiky a podporu podnikání. Zdůrazňuje individuální odpovědnost a ekonomickou svobodu Autoritářská a sociální osa je od shora nahoru. Autoritarianismus klade důraz na silný stát, tradiční hodnoty, bezpečnost a pořádek. Často podporuje omezení svobod ve prospěch stability a hierarchické organizace společnosti. Libertarianismus prosazuje maximální osobní svobodu, liberální přístup k morálním a kulturním otázkám, menší regulaci ze strany státu a důraz na práva jednotlivce.

Zastánci veta prezidenta vůči Parlamentu argumentují výraznějším balancem pravomocí jednotlivých státních institucí. Prezident tímto může předejít excesům ze strany Palramentu. Odpůrci na druhou stranu argumentují oslabením Parlamentu, což může v případě politické nestbility vést k de-facto prezidentskému modelu.

Příznivci vyzdvihují roli prezidenta jako poslední instituce pro pokrytí případu, které nepokryvá současná legislativa. Odpůrci varují před vznikem precendentu který by mohl znamenat ztrátu respektu k vládě zákona.

Zastánci argumentují možností rozbít patovou situaci, kdy se Poslanecká sněmovna nemůže rozhodnout. Odpůrci varují před vznikem prezidentské diktatury.

Přímá volba prezidenta dává prezidentu republiky vysokou legitimitu, která není v souladu s palramentní republikou s významnou roli premiéra. Dochází tím k neeadektivnímu posílení prezidenta vůči Parlamentu. Přímá volba je v České republice od roku 2013.

Před rokem 2013 byl prezident volen nepřímo na schůzi dolní a horní komory. Nepřímá volba více odpovídala modelu parlamentní republiky. Kolem změny byly velké kontroverze a horlivá diskuze.

Senát může jako jediný vyvolat ústavnímu žalobu vůči prezidentu republiky. Zastánci oceňují možnost odstranit prezidenta, který nehraje za české zájmy. Odpůrci kritizují možnost narušení prestiže prezidentské funkce.

Zastánci oceňují rozsáhlou svobodu projevu, která umožňuje poslancům říkat radikální názory bez postihu. Odůrci krititzují možnost využít Parlament pro navozování nenávistných témat.

Jednokomorový parlament je typický absencí druhé komory, která slouží zpravidla jako kontrolní insituce. Je zde posílena role vlády, která si může prosadit v pdostatě vše pokud má většinu a prezident má slabé veto. Na úkor posílené vlády je zde negativní prvek absence kontroly, což může znamenat v prosazování zákonů která centralizují moc. Právě tuhle kontrolu nabízí dvoukomorový parlament.

Akumulace funkcí může mít negativní vliv na efektivitu vykonávání funkce a střet zájmů. Často se spojena s tzv. profesionálními politiky.

Trend spíše kontrolní horní komory je způsoben historickým kontextem. Až do konce 20. století měla horní komora významné pravomoce a současně byla jmenovana jinak než skrze volby. Jednalo se například o jmenování panovníkem, čestné tituly či zásluhami. V praxi to vytvářelo silnou propranovnickou sílu, která neměla legitimitu z lidu.

Parlamentí demokracie si zakládá na přímé odpovědnosti vlády vůči Parlamentu. V případě že vláda nemá většinu lze ji vyslovit nedůvěru. Prezidenský a semi-prezidentský model na druhou definuje vládu jako odpovědnout prezidentu. Nelze ji odvolat ani vyslovit nedůvěru.

Ústavní soud je mnohými teoretiky označován jako ochránce právnosti a ústavy. Je zde ale i protiproud, který argumentuje politicky motivovaným jmenováním ústavních soudců. Pak se ústavní soud stává nástrojem dané kliky, která si přes něj prosazuje své zájmy.

Neomezené funkční období soudce může znamenat akumulaci moci a přílišnou konzervativnost a neochotu ke změně.

Zastánci nezávislé centrální banky argumentují větší fiskální odpovědností a jakousi rolí "třídního pokladníka". Odpůrci si přejí výraznějšího spojení centrální banky a státních složek pro přímé financování politik skrze "tisknutí peněz". Negativum spojení centrální banky a státního estabilishmentu má často negativní výsledek v podobě nedopovědné fiskální politiky, inflace či uměle nízkých úrokových sazeb.

NKÚ slouží jako státní auditor nezávislý na jiných institucích. Zastánci jeho existenci obhajují kontrolou smyslnosti státních výdajů. Odpůrci kritizují jeho možné zneužití svých politckých oponentů a samotný koncept nezávislé investigativy "ruky co ho platí".

Mezi roky 1945 až 1989 držel stát monopolní postavení. V jeho rukou se od roku 1945 začalo ocitovat až na tolerované výjimky veškeré ekonomické a hospodářské zázemí podle dotríny marxismu-leninismu. Výsledkem centrálního plánování byl mismanagment, ztráta know-how a inovativnosti a nesprávné alokování zdrojů. Po roce 1989 došlo k privatizaci znárodněných podniků.

Zastánci poukazují na poskytnutí stejné "startovní čáry" a dorovnání sociálních rozdílů skrze redistribuci zdrojů. Kritici této politiky poukazují na efektivitu státní byrokracie. Vedle kritiky efektivity vyzdvihují lidskou přirozenost dorovnat rozdíly mezi lidmi pro zachováni stability.

Zastánci poukazují na poskytnutí základních služeb i lidem co se nemají tak dobře. Vedle poskytnutí "sociálních jistot" rovněž zmiňují snižování cen u privátních společností kvůli státní konkurenci. Odpůrci argumentují na základě premisy že trh bez státních zásahů se sam zreguluje a vytvoří služby i pro chudší lidi.

Mezi lety 1945 až 1989 zde byl lidově demokratický systém. Proti západní demorkacii se vymezoval na základě "buržoázní povahy" a preferencí zájmů bohatých na úkor chudých. Vyznačoval se zvýhodňováním dělnické třídy, sociálními jistotami a bojem proti "buržoázní a měšťácké morálce". V boji se používalo i represí, znárodnění a kolektivizace či seznamy kdo kde může pracovat.

Veřejná správa byla mezi 1945 až 1989 spojena se státní správou. Oficiálně se veřejná správa organizovala skrze Národní výbory. Regionální politici byli dosazovani podle výsledků zfalšovaných voleb, které vždy vyhrály strany Národní fronty, kde dominovala KSČ. Ostatní strany byli ČSL, ČSS a na Slovensku Demokratická strana. Sociální demokracie byla od 1948 sloučena s KSČM. Výstupy tohoto kroku byly klientelismus, korupce, protislužby a jiné.

Podkarpatská Rus byla mezi lety 1920 až 1939 integrální součástí státu. Lidé co jsou rádi, že Podkarpatská Rus byla součástí argumentují větším územím státu a zemědělskými komoditami. Odpůrci zase kritizují množství prostředků co se muselo investovat do rozvoje této oblasti.

Kolektivní pojetí práv pracuje na premise, že zájmy celku jsou hierarchicky výše než práva jednotlivce. Není zde sice kategorické odmítnutí práv jednotlivce, současně se ale počítá s tím že jedinec je bude využívat pro obecní dobro. Zastánci toho koceptu argumentují větší pospolitostí společnosti. Odpůrci kritizují o omezování práv jednotlivce.