Promítání na únor/březen 2024

Žurnalistka a její žalářníci: Luna, novinářka a politická vězeňkyně, utekla ze Sýrie do německého Koblenzu. Zde poprvé stanou před soudem členové syrského režimu obžalovaní ze zločinů proti lidskosti. Dva muži, Anwar R. a Eyad A., se měli v syrských věznicích dopouštět mučení lidí, kteří vystoupili proti Bašáru Asadovi. V jedné z cel tehdy byla také Luna Watfa. Na třináct měsíců ji zavřeli za to, že dokumentovala válečná zvěrstva. Luna v novinařině pokračuje i v exilu v Německu, kde nevynechala jediný den přelomového soudního procesu se svými bývalými vězeňskými dozorci. Luna se snaží zůstat objektivní, i když jí výpovědi oživují bolestné vzpomínky. Bývalý zaměstnanec hřbitova v Damašku popisuje, jak převážel a pohřbíval těla z masových hrobů. Vojenský fotograf zase ukazuje tajné snímky zohavených těl, která dokumentoval pro režim. Film sleduje Luninu cestu za pochopením, co se v tomto případě dá považovat za spravedlnost.

Buď můj hlas: Ženu bez hidžábu v dnešním Íránu často čeká fyzické násilí i věznění. Přesto tisíce žen ve jménu boje za svobodu a rovnost toto riziko podstupují. Jejich hlasem se stala nezlomná kritička režimu Masíh Alínežád. Dokumentaristka Nahid Persson pomocí kamery i vznikajícího přátelství s energickou Masíh, íránskou novinářkou žijící v exilu v USA, postupně objevuje ženu, která je tváří a hlasem milionů lidí kritických vůči náboženskému fundamentalismu íránského režimu. Film však zároveň ukazuje i lidskou bytost radující se z maličkostí a trpící strastmi vlastní rodiny i stovek neznámých Íránců, kteří se na ni obracejí. Na pozadí násilného potlačování největších novodobých protivládních protestů jsme svědky každodenního úsilí ženy, jež i přes mnohaleté odtržení od rodiny, emoční i fyzické vyčerpání a pravidelné výhrůžky násilím a smrtí neúnavně bojuje za svobodnější Írán.

Kuráž: Zápas o tvůrčí svobodu a svobodu slova se v Bělorusku ocitá v bodě historického zlomu. Vytrvalost a odvaha tisíců protestujících, kteří volají po změnách a demokracii, zatím naráží na stejně vytrvalé státní násilí a zatýkání, jímž se opresivní režim snaží urputně udržet u moci. Jaké budou další osudy členů a členek nezávislého Běloruského svobodného divadla v následujících dnech a týdnech? Celá země se v současnosti stává jevištěm, na němž je každý nucen zaujmout roli ve skutečném zápase o budoucí podobu Běloruska.

SK Lotus: Fotbalový klub Lotus je místem, kde mladí queer lidé z konzervativní kambodžské společnosti nacházejí pochopení. Trenér Sovann jim jako trans muž jde příkladem a dává jim nejen sportovní, ale i životní rady. Leak se narodil v ženském těle, ale odmala věděl, že je něco špatně. Sebral kuráž, ostříhal si vlasy, vyoutoval se před rodinou a přihlásil se do vysněného fotbalového klubu Lotus. Ocitl se tak pod ochrannými křídly trenéra Vanna Sovanna, kterému tým říká láskyplně Pa Vann (Taťka Vann). Ten bere genderovou pestrost jako něco přirozeného a pro hráčky*hráče není jen koučem, ale také přítelem a životním vzorem. Otázku identity ale se svými svěřenci*kyněmi příliš neotevírá. Mnohem důležitější mu přijde učit je obecně platným hodnotám, jako jsou spolupráce, disciplína a respekt.

Říkejte mi Kuču: Strhující portrét ugandského gay aktivisty Davida Katoa, který nechtěl být jen ve vleku neblahých událostí. Lidé odlišné orientace neměli v Ugandě nikdy jednoduchý život. Homofobní nálady ve společnosti podporoval stát, média pořádala na gaye a lesby hony, násilí na nich spáchané často zůstávalo nevyšetřeno. Koncem roku 2009 přišel do parlamentu zákon, podle kterého by lidem s homosexuální orientací mohlo hrozit doživotní vězení, a někdy i trest smrti. Místní komunita gayů a leseb však byla odhodlaná vytrvalým úsilím svou situaci změnit. Snímek sleduje jejich boj proti přijetí zákona, během kterého museli čelit výhrůžkám, napadání nebo se ukrývat na tajných místech. Intimní zpovědi gayů se prolínají s nenávistnými komentáři zástupců církve, médií i státu a odkrýváním pozadí vzniku zákona, za kterým údajně stála americká evangelikánská církev. Davidovi a jeho přátelům se podařilo vzbudit vlnu mezinárodního zájmu, který přiměl prezidenta, aby zákon neschválil.

Bohu žel: Českem už pár let otřásá virtuální uprchlická krize. Dokument Saši Dlouhého dává planou hysterii do ostrého kontrastu s reálným obrázkem života šesti lidí, kteří u nás hledají útočiště. „Syna jsem neviděl 4 roky, vnučku ještě vůbec. Mluvíme spolu přes Skype,“ líčí Gruzínec Zurab, který v Praze už 20 let čeká na vyjádření o udělení azylu. Vladimír z Ruska, který je svou vlastí pronásledován za to, že se veřejně omluvil za invazi sovětských vojsk do ČSSR, měl větší štěstí. Azyl dostal i s celou rodinou. Syřan Hadí o něj nestojí – necítí se v Česku vítán. Příběhy šesti lidí, kteří unikli před válkou či pronásledováním, jsou si podobné. Spojuje je touha po novém začátku. Zástupci organizací pomáhajících uprchlíkům se ve filmu zamýšlejí nad tím, kam se poděl solidární přístup české společnosti z počátku 90. let, kdy jsme nabídli pomocnou ruku tisícům Bosňáků prchajícím z Jugoslávie. A ptají se, vůči komu je vlastně namířená nenávist převlečená za vlastenectví.