Rowan odhodila nedopalek do kaluže krve. Tělo bylo pořád teplé, jediné, co scházelo byl Kane. Měli se sejít už před hodinou, ale není po něm ani vidu ani slechu. Ta mrtvola se sama nesešije. Povzdechla si a opřela se o zeď, otevřela krabičku od cigaret a vzala další z prostředka. Po pár tichých minutách byly slyšet kroky, které se i s ozvěnou přibližovaly přes opuštěné uličky, v ten moment vrátila krabičku se zapalovačem zpátky do kapsy policejní bundy.

„Někteří z nás pracují a nemají zrovna čas čekat na někoho jako ty.“ její tón byl hrubší až skoro podrážděný,

„Ale, ale, strážníčku můj milý. Měla bys být nadšená, podívej se, co mám!“ Kane zamával složkou papírů před jejíma očima, ale Rowan vůbec nadšeně nevypadala.

„Měl bys začít, zatím co je ještě teplá.“ vzala si tu složku, kterou jí on ochotně podal a popošla o pár kroků dál. Cestou vzala i nedopalek, který byl nasáklý krví. To, co se mu povedlo dostat do rukou mělo pro Rowan větší hodnotu než život sám, Kane o tomhle neměl tušení.

„Proč si se vůbec dala k policii?“ jeho otázku vyřknul do studeného, nočního vzduchu, který byl doprovázen železitým pachem.

„Je to dobrý pocit být tím, kdo má moc… kdo má navrch.“ Kane přestal s přípravou a pomalu se na ní podíval.

„To je taky… odpověď.“ jeho hlas byl protkaný šokem. Rowan si nasadila rukavice, sebrala složku s papíry ze země a odešla. Část její práce byla splněna, už tu není nic víc, co by žádalo její pozornost.

Navigovat se skrz uličky pokryté tmou, bez jakýkoliv pouličních světel by každého odradilo, nahnalo by to strach, jenže pro Rowan tohle byla denní záležitost. Naplnění nestandardních potřeb, útěcha před minulostí ve zvláštním, dokonce i zvrhlém slova smyslu. Tohle už byla šestá cigareta za poslední hodinu, kterou odhazovala do blízkého kanálu. Skoncovat s tímhle životem už ji napadlo nespočetně krát, najít si jiný ‘koníček’, který by nezahrnoval ztrátu životů náhodných lidí, které potká na ulici, jenže čím a víc vzdorovala, tím více jí to táhlo zpátky. Tohle byla žabomyší válka, bez smyslu, bez výčitek, bez konce.

Když Rowan dorazila zpátky na nedalekou čerpací stanici, její kolega a adoptivní otec Mateo stál u jejich policejního auta, v ruce držel dva kelímky kávy.

„Jsem tak přemýšlel…“ Mateo načal, když si oba sedli do auta, Rowan na místo řidiče.

„Slyšela jsi o tom psychopatovi, co sešívá těla dohromady?“ Bylo ticho, jako kdyby se jí zasekla slova v krku, nemohla je dostat ven. Čím více se snažila, tím více to bylo těžší.

„Jo… Něco málo…“ Lež. Její celý život je postaven na lžích. Je to jako domeček z karet, přijde silnější vítr a celý se rozpadne.

„Kdykoli to slyším ve zprávách nebo o tom čtu v novinách, zvedá se mi žaludek. Každý týden, co týden to nový… Frankenstein.“ Ano, Frankenstein, jediné pojmenování, co vystihuje Kaneovo ‘umění’.

Ročníková práce